na Blog.cz

Milan Hnilička se narodil v roce 1973 v Litoměřicích, kde však, vzhledem k jeho obrovskému talentu, dlouho nezůstal. Do svého kádru si ho totiž vybral slavný český klub, tehdejší Poldi Kladno, kde měl možnost svůj talent dále rozvíjet. Reprezentační pozvánky se mu jenom hrnuly, a tak v roce 1991 vyhrál mistrovství Evropy v kategorii do 18 let. Na tomto šampionátu jeho výkony neušly skautům NHL, a tak ho ještě v témž roce draftoval New York Rangers, jako 70. v pořadí. Poté už opustil extraligové Kladno a vydal se na zkušenou za oceán.

Tady strávil několik let v nižších soutěžích a ani přes jeho vynikající výkony nabídka z týmu NHL stále ne a ne přijít. Proto se rozhodl v roce 1995 vrátit zpět tam, odkud se za oceán vydal. Na Kladně však vydržel pouhé dvě sezóny, jelikož přijal nabídku pražské Sparty a zamířil tak do Holešovic. Zde se stal opravdovou ozdobou extraligy. Jeho výkony ho vynesly až do All-Stars extraligy v letech 1997 a 1998. Kromě toho se však dostal do výběru legendárního Ivana Hlinky na Olympijské hry do Nagana, kde jako třetí brankář získal zlatou medaili.

Ovšem skutečného uznání se však dočkal až později. Na mistrovství světa v Norsku v roce 1999 vystřídal dosavadní jedničku Romana Čechmánka a šampionát už dochytal ve velkém stylu. Snad ještě suverénnější vystoupení předvedl o dva roky později v Německu, kde měl doslova lví podíl na konečných zlatých medailích. Po několika sezónách v extralize podepsal jako volný hráč 15. července 1999 smlouvu s New York Rangers a znovu se vydal do zámoří. V NHL odehrál za celou sezónu pouze dvě utkání, ale přesto zůstal. V červenci 2000 podepsal smlouvu Atlantou Thrashers , kde konečně dostal více příležitosti a souboj s Damianem Rhodesem o post týmové jedničky stále více vyzníval v jeho prospěch. Po nevydařeném úvodu sezóny 2003-2004 však musel Atlantu opustit výměnou do Los Angeles Kings, kde však pouze bojoval o pozici brankářské dvojky za stabilně chytajícím Romanem Čechmánkem. Většinu času tak strávil na farmě, kde se rozhodl definitivně odejít zpět do Čech. Po návratu si nevybral ani jedno z předchozích působišť, ale dal přednost ambicióznímu Liberci, kde podepsal tříletý kontrakt.

Ve své první sezóně pod Ještědem měl sice z počátku soutěže pomalejší rozjezd, trvalo mu, než si přivykl na extraligové pojetí hokeje. Jeho výkonnost však postupem času stoupala a okolo Vánoc vystoupala až na stabilně vysokou úroveň. Hnilička se stal oporou týmu, tahounem, který v kritických chvílích dokázal své spoluhráče podržet. Získal si i srdce libereckých fanoušků a tak nejen v brance nahradil svého předchůdce Oldřicha Svobodu. Blížilo se play off a liberecká třiatřicítka přidala ve svých výkonech ještě další stupínek. Právě Hnilička byl díky svým zkušenostem základním kamenem libereckých výkonů v play off a zásadní měrou se podepsal pod konečné třetí místo. Výtečné výkony ho vynesly až zpět do reprezentace, kde na mistrovství světa 2005 dělal "dvojku" Tomáši Vokounovi.

Obránce Lukáš Derner se narodil 24. srpna 1983 v Liberci. Hokej si poprvé vyzkoušel v pěti letech. "Nejdříve jsme to hráli s kamarády před barákem, a když rodiče viděli, že mě to baví, přihlásili mě do hokejové přípravky. A když pak viděli, že mi to docela jde, podporovali mě i nadále." O tom, zda z mladého hokejisty jednou něco bude, rozhodují z větší části trenéři. "Nerad bych na některého zapomněl, ale nejdůležitější byli asi ti, kteří mě naučili hokejovým základům. Hodně mi pomohl v dorostu a juniorech trenér Čermák, nesmím zapomenout ani na trenéry v Mladé Boleslavi - Hořavu, Kaňkovského a Bubna."

O tom, že z něj bude obránce, se rozhodlo poměrně pozdě - až v deváté třídě. "Vždycky jsem chtěl být útočník, ale pak najednou nebyli obránci a trenéři mě vyzkoušeli na beku. A tam jsem již zůstal." Téměř každý malý hokejista má svůj vzor, někoho, komu se snaží na ledě vyrovnat. "Líbí se mi Nicolas Lindstrom, ale těch dobrých hráčů je hodně." Zlom ve vývoji řízného beka nastal v juniorech. "Tehdy přišel z Boleslavi trenér Buben, který mě již dříve vedl. Ten mě doporučil do boleslavského "A" v první lize, kde začala moje kariéra mezi muži." Před sezónou 2005/2006 se Lukáš dokázal prosadit do extraligy v dresu Bílých Tygrů. "Nečekal jsem to, chtěl jsem to vyzkoušet. Zaplať pánbů to vyšlo. Rok před tím tu byli hráči z NHL, proto jsem rád, že jsem mohl odejít do Boleslavi a trochu se tam vyhrát." To se nakonec povedlo, mladý bek získal cenné zkušenosti. "Ze začátku jsem se spíše rozkoukával, byl jsem zraněný. Moc mi to nešlo ani herně. Zlom přišel, když trenér Hořava odešel do Znojma a nás začal trénovat Kaňkovský. Začalo se nám dařit, kluci v týmu mě podrželi a já se mohl v první lize vyhrát."

Mezi hlavní přednosti usměvavého beka patří tvrdost. "Vyznávám tvrdou hru, někteří obránci od toho na ledě jsou. Technika nepatří mezi mé klady, spíše jsem na ledě právě od toho, abych dohrával soupeřovy hráče." Sám Lukáš ví, že se má nadále v čem zlepšovat. "Měl bych zapracovat na technice, a také mít větší klid v soubojích. Vylepšit potřebuji i střelbu." Největším dosavadním úspěchem mladého beka je účast v reprezentačním "B" hokejové "17". "Tehdy jsme vyhráli na Slovensku turnaj." Od té doby se mu však pozvánky do reprezentace vyhýbaly, liberecký pořízek je však stále na pokraji hokejové kariéry.

Mezi Lukášovy koníčky patří počítač - zejména internet, tenis a playstation. K přezdívce prozradil: "V šatně "A" jí však nevědí a tak mi zatím říkají Derik nebo Derny."

Talentovaný obránce Jan Holub je odchovanec Bílých Tygrů. "První hokejové kroky jsem dělal někdy v pěti letech pod dohledem trenéra Adamce. Co se týče mého postavení v týmu, pokud si dobře pamatuji, tak jsem odjakživa hrál obránce. Asi trenéři hned poznali, že jsem destruktivní typ. Já ale hraji beka rád, baví mne to, v útoku jsem snad nikdy nebyl." Hokejová kariéra Jana Holuba je spjata s Libercem, nebo s týmy, kam je poslán na hostování, nebo střídavý start. "Už odmala jsem vlastně dítě libereckého zimáku. Bydlím nedaleko odtud, na školu jsem chodil vedle zimního stadionu, až do 9. třídy jsem byl v hokejové třídě, pak na učilišti, ale stále jsem hrál za Liberec. Dorost, junioři, stále Liberec. Někdy ve druhém roce juniorů jsem začal hrát i za A tým, postoupili jsme do extraligy. Liberec dlouhodobě spolupracuje s Berounem, takže když na mne nezbude místo v sestavě Bílých Tygrů, tak hraji v Berouně, ale stále patřím Liberci."

Reprezentační kariéru odstartoval Jan Holub v roce 2001 ve Finsku, kde hrál MS osmnáctiletých. "To čtvrté místo je zatím můj největší hokejový úspěch, hráli je o třetí místo s domácími Finy, měli jsme šance, ale nakonec na nás zbyla bramborová medaile. Je to škoda, ale i tak to bylo perfektní, měli jsme super partu." V roce 2001 byl juniorský reprezentant draftován v sedmém kole, na 197. místě celkově týmem New York Islanders. "Každý rok mne zvou na tréninkový kemp, už jsem tam byl dvakrát a jsem za to Islanders moc vděčný. Je to obrovská zkušenost, ta možnost srovnání se a tréninku s hráči NHL je k nezaplacení. Klub i agent jsou se mnou v kontaktu, zatím mi pochopitelně nenabídli žádnou smlouvu, ale třeba v budoucnu ano. Uvidíme, já to teď moc neřeším. V Liberci jsem spokojen, daří se mi, takže NHL je opravdu dlouhodobější otázka."

Každý hokejista má nějaký cíl, nějaké přání. "Já bych řekl, že hlavně chci hrát hokej na co nejlepší úrovni, stále se zlepšovat. A s Libercem se chci dostat do play-off a zkusit udělat titul. Klubu by to určitě slušelo." V sezóně 2004/2005 nabyté hráči ze zámoří mladý obránce naskakoval na led jednak v kádru Bílých Tygrů, tak i u Berounských medvědů. Na nedostatečné zápasové vytížení si tak opravdu nemohl stěžovat. A ač nepatří k obráncům - střelcům, byl to právě on, který vstřelil jubilejní 100. branku Bílých Tygrů v sezóně 2004/2005. V dresu s tygrem na prsou odehrál v ročníku 2004/2005 třicet utkání, škoda jen, že nemohl sezónu dokončit a radovat se ze zisku bronzových medailí přímo na ledě, protože ho vyřadilo zranění nohy.

Valdemar Jiruš se narodil v Kolíně, kde také začínal z hokejem. Postupem času mu středočeské město začalo být malé, a tak se vydal na zkušenou. Povinnou vojenskou službu strávil v Mělníku, poté ho do svých řad získal druholigový Děčín a posléze i prvoligová Kadaň, ve které prožil dva roky. V roce 2000 ho odtud získal ambiciózní Liberec. Zde přišel zlom v jeho kariéře, jelikož prožil fantastickou sezónu, ve které ve 40 zápasech vstřelil 12 branek a přidal 25 asistencí! Měl tak, jako obránce, průměr téměř jeden bod na zápas! Nastupoval v obranné dvojici s Milanem Beránkem a spolu s Bílými Tygry se dokázal probít až do finále play-off, kde však již nestačili na rozjetý Chomutov. Play-off mu sice bodově tolik nevyšlo, to už ovšem měl za sebou zkušenost v dresu pražské Sparty!

V Holešovicích si všimli jeho nevšední produktivity, a proto ho pozvali o vánočních svátcích na Spengler Cup do Davosu. To však nebyla jeho poslední zkušenost s dresem s velkým "S" na prsou, jelikož netrvalo dlouho a vedení Sparty si ho opět vytáhlo do tehdejší Paegas Arény, tentokráte rovnou na play-off. V něm odehrál za Spartu devět utkání. S mužstvem vybojoval titul a vedení pražského klubu s ním podepsalo tříletou smlouvu. "Podařilo se nám získat titul, čehož si moc vážím. Na druhou stranu, kdybych zůstal v Liberci, byl bych u postupu do extraligy, který musel být taky skvělý," uvedl tehdy v rozhovoru pro hokej.cz.

Ve jeho druhé sezóně ve Spartě se mu velmi dařilo, výborně pozičně bránil, dobře rozehrával a při přesilovkách odstřeloval branku soupeře, jako pouze několik obránců ELH. I díky tomu se stal nejproduktivnějším obráncem svého týmu, mezi všemi extraligovými beky mu patřilo s 25 body páté místo. V osmačtyřiceti zápasech navíc posbíral jen 26 trestných minut, což je pro obránce vizitka zodpovědné a čisté hry. Jeden z nejlepších zápasů odehrál 6. října, kdy se na výhře Sparty nad Libercem 4:3 podílel čtyřmi gólovými asistencemi. V průběhu sezóny však přišel do Sparty trenér Alois Hadamczik a na Valdemara Jiruše tak v jejím dresu nezbylo místo. Proto se ho vedení Sparty rozhodlo předčasně uvolnit ze smlouvy a Valdemar Jiruš se mohl vrátit tam, kde prožil svou nejlepší část kariéry, do Liberce.

A pod Ještědem se představil ve staré dobré formě. Stal ze základním stavebním pilířem obrany Bílých Tygrů a po svém boku navíc začal vychovávat talentovaného Ladislava Šmída. Robustní liberecký obránce, působí na ledě s obrovským přehledem a jeho obranné zákroky jsou cítit jistotou a přehledem. Trenér Paleček ho staví do speciálních přesilovkových formací i do oslabení. V předminulé sezóně se Valdemar mohl pyšnit titulem obránce s nejtvrdší střelou v extralize. Jeho rány od modré, kdy se hokejkou napřahuje až ke stropu, jsou téměř vždy hodně nebezpečné. O jeho výsostném postavení v týmu svědčí i to, že v případě absence stabilního kapitána Václava Nováka, je jeho zástupcem.

Odchovancem Konstruktivy Praha je zadák Bílých Tygrů Angel Krstev. Narodil se 15.12.1980. K hokeji ho přivedli rodiče, i když mu z počátku příliš nevěřili. "Začínal jsem pozdě, až v osmi letech. Starší brácha Ivan hrál taky hokej, ale dlouho u ničeho nevydržel a rodiče se obávali, že se mnou to bude stejné. Pro mě však byl hokej vždy na prvním místě. Dnes jsou rodiče rádi, že se jejich černé myšlenky nesplnily a já můžu hrát v extralize." V prvních hokejových začátcích ho to táhlo do brány. "Z počátku jsem chtěl být brankář, ale trenéři mě dali nejdříve do útoku. Střílel jsem pořád góly, ale protože jsem byl stále takový robustní - tlustý a malý, dali mě trenéři asi ve čtvrté třídě do obrany." Vzorem téměř stokilového beka byl a stále je Jiří Šlégr. "Líbil se mi, protože byl tak nařachanej - hrál tvrdě a nikoho se nebál. Takové typy mám rád. Dříve se kluci báli Kanaďanů a Američanů a on byl jeden z mála, který se jich nebál."

I přes svůj mladý věk prošel tento obránce s ofenzivními choutkami velkou řadou klubů. "Nejprve jsem hrál za Konstruktivu Praha. Tady mě hodně ovlivnil trenér Perič. Pod ním jsem začínal a byl to právě on, kdo mě naučil hokejové základy." Poté přišla Slavia. "Tady mi v juniorech hodně pomohli trenéři Šindel a Kalous. Ale nechci zapomenout na žádného trenéra. To by byl hřích. Každý z nich mi totiž něco dal." První šanci mezi muži mu dal trenér Farda. Hrál dobře a dostal se až na MS "20". Po něm odjel Krstev do Kanady. Tady tři měsíce nastupoval v dresu Ledbridge, hrajícího WHL. Do Ameriky měl v následující sezóně odejít znovu, ale na radu Vladimíra Růžičky ve Slavii zůstal. "Říkal mi, že budu hrát určitě v áčku a tak jsem ve Slavii zůstal. Hrál jsem začátek sezóny - září a říjen, poté jsem přestával hrát a nakonec jsem jen seděl. Slavia totiž prohrávala a tak sázela na starší hráče." Přišlo stěhování do prvoligového Chomutova. "Byl jsem docela naštvaný, protože si myslím, že jsem ten rok nehrál špatně. Měl jsem odehráno asi 16 zápasů a v nich jsem měl 4 nebo 5 kanadských bodů, což tam tehdy neměl zdaleka nikdo. I proto jsem byl trošku rozčarovaný. V Chomutově jsem však dostal nový náboj, zase jsem se dostal do té správné pohody. Hrál jsem, dávali jsme góly a nakonec vyhráli celou soutěž. O to větší bylo zklamání, protože jsem v baráži nemohl hrát. Skončil jsem v Chomutově a v play off už jsem hrál za Slavii proti Znojmu." Poté přišlo stěhování do Liberce. "Vrátil jsem se na konci léta z dovolené a řekli mi, že mě chtějí prodat. Ozval se Liberec, jehož nabídka byla seriózní a korektní a tak jsem šel sem." V Liberci se rychle zabydlel. V začátcích mu hodně pomohl trenér Jandač. "Ten si mě vlastně do Liberce vytáhl, zvýraznil mě." Důrazný bek si zamiloval i Liberec jako město. "I když pocházím z Prahy, v Liberci jsem spokojený. Město je krásné. A co se týká hokejové stránky, je to ještě lepší. Máme opravdu dobrou partu. Jsme všichni dobří kamarádi a to je základ úspěchu." V Liberci byl hodně využíván, při postupu do extraligy byl klíčovým bekem. " Měl jsem obrovskou fazónu, dařilo se mi i bodově a dá se říct, že to vzadu stálo na mně. Měl jsem i solidní produktivitu." V postupové sezóně si Krstev připsal na obránce více než slušných 38 bodů za 5 branek a 33 asistencí. Stabilně hrál i v první extraligové sezóně, ve 49 zápasech získal 15 bodů za 8 gólů a 7 asistencí. Další sezóna již tak úspěšná nebyla a Krstev se v její půlce stěhoval na hostování do Litvínova. V sezóně 2004/2005, kterou poznamenala výluka v NHL sice působil ze začátku v Liberci, pak však pomáhal v Českým Budějovicím k návratu do extraligy. "Odchod z Liberce byl po vzájemné dohodě. Byl jsem rád, že tam jdu. Já potřebuji a chci hrát hodně a v Liberci bych asi většinou "seděl". Chtěl jsem hrát za každou cenu a tak jsem rozhodně nebyl naštvaný, že odcházím."Postup se Budějovicím povedl a na adresu "básníka ze Sofie" chodily do Liberce jen samé kladné reference.

Jak by charakterizoval sám sebe jako hokejistu, své přednosti a naopak nedostatky? "U mě je to hodně podle nálady (smích). Teď vážně. Myslím si, že jsem více ofenzivní, chci být hodně na ledě. Jak jsem těžší, musím se nejdříve rozpumpovat. Když se rozpumpuji, tak hraji dobře. Snažím se sice hrát naplno stále, ale když tam jdu třeba jen na jedno střídání, tak to už není ono. Slabiny radši říkat nebudu, pak by to šlo proti mně. Tyhle věci by měl hodnotit spíše trenér, neboť člověk sám k sobě nikdy nebude upřímný." Za svou kariéru toho již stihl sto osmdesát dva centimetrů vysoký bek hodně. "Každý zážitek je výjimečný a za nic bych ho neměnil. Ať už to bylo MS "20", kde jsme vyhráli zlaté medaile, nebo "18" kde jsme skončili čtvrtí jen vinou skóre. První, druhý, třetí i čtvrtý měli stejně bodů, šlo opravdu jen o skóre. Krásná byla také baráž, ať už tady v Liberci, tak v Budějovicích. Nesmím zapomenout také na mistrovské tituly mezi juniory. Proto se hraje hokej, proto mám rád sport. Do budoucna bych se chtěl stát mistrem ligy a dostat se klidně jen na chvíli do áčka reprezentace." S dresem nejcennějším již má mladý obránce zkušenost, i když zatím jen z mládežnických reprezentací. A to měl až do 18 bulharské občanství, české si pak udělal právě kvůli reprezentaci do 18 let. Poté již nic startu nebránilo, Krstev si zahrál jak za "18","19" tak i "20". "Když jsme vyhráli MS "20" nikdo s námi nepočítal, my jsme však hráli jako tým. Všichni jsme hráli dozadu, žádné individuality nechtěly vyniknout, táhli jsme prostě všichni za jeden provaz. Bylo to i hodně o štěstí, zdraví a takové celkové pohodě." Ve volném čase se pak obránce s bulharskými předky rád věnuje i jiným sportům. "Baví mě plážový volejbal, fotbal nebo kulečník. Spíš ale něco, abych se moc nezpotil." Mimo sportu u Krsteva vede sledování dobrých filmů či sportovních přenosů. "V televizi rád "zkouknu" dobrý fotbal, nejčastěji zahraniční soutěže. Hodně sleduju i hokej. Když mám více času, zajedu do Prahy do kina, kde relaxuju. Mým oblíbencem je Sean Connery a Diesel,"> uzavírá Krstev.

Liberecký odchovanec se narodil 13. 2. 1980 v Nymburce. Když mu byl rok, rodiče se za prací přestěhovali do Liberce. V rodině hrál hokej již Jiřího starší bratr, a tak i on v pěti letech začal navštěvovat hokejovou přípravku. Na počátku zvládal kromě hokeje ještě fotbal, ale v šesti letech se na radu otce definitivně rozhodl pro hokej. Ještě dnes si bez zaváhání vzpomene na trenéry, kteří se podepsali čitelným písmem pod jeho kariéru. "V přípravce mi dal hodně trenér Adamec, poté v juniorech a dorostu pánové Špinka, Čermák a Svatoš."

Na otázku, zda chtěl být vždy obráncem, Jiří odpovídá. "Ze začátku mě to táhlo do brány, ale když jsem viděl jaké mají kluci ošklivé betony, tak mě to přešlo. Trenér mě dal do obrany, chvíli mě to sice ještě často táhlo dopředu, ale později jsem si na svoji roli zvykl." Jelikož každý z hokejistů má svůj vzor, nedalo mi to a zeptal jsem se i Jiřího. "Můj vzor nebyl paradoxně obránce, ale útočník Jaromír Jágr." V současnosti je jeho vzorem jeho kolega z obrany Jaroslav Modrý.

Přes všechny mládežnické kategorie se Jiří v devatenácti letech poprvé probojoval v sezóně 1999/2000 do prvního mužstva. "V první lize jsem začínal po boku zkušeného obránce Valdemara Jiruše." Sezónu co sezónu zvyšoval počty odehraných zápasů, až se stal pevnou součástí týmu. Pouze v sezóně 2001/2002 si odskočil na dva zápasy do týmu Jablonce. Šikovný obránce nepatří mezi útočně laděné beky, jeho hra je hlavně založena na velmi dobrém bruslení. "Při mé velikosti musím centimetry nahrazovat něčím jiným. U mě je to bruslení a snaha hrát důrazně do těla."

Přelomem nejen v hokejovém životě Jiřího Moravce se stala sezóna 2001/2002. Bílí Tygři dovedli svou spanilou jízdu až do finále v podobě play-off o extraligu a byli úspěšní i v něm. Defenzivnímu obránci se navíc podařilo vstřelit svou první branku mezi dospělými a nezůstalo pouze u ní. V osmatřiceti utkáních se trefil ještě pětkrát, na čtyři branky dokázal přihrát. "Byla to nezapomenutelná jízda. Takřka jsme neprohrávali, vytvořila se perfektní parta, která se dokázala v rozhodujících chvílích semknout. Byl to můj zatím největší zážitek," s chutí si zavzpomínal. V únoru teprve pětadvacetiletý hráč však doufá, že nějaký velký úspěch ještě přijde. Ač se liberecký tým od vítězné baráže poměrně změnil, důrazný bek se na pevno usadil v extraligové sestavě.

Sezónu 2004/2005 může liberecký odchovanec označit možná jako nejúspěšnější v dosavadní extraligové kariéře. A to i přesto, že díky zranění přišel o konec sezóny a její vyvrcholení v podobě play -off. Od začátku sezóny si udržoval stabilně vysokou výkonnost, plně se vyrovnal borcům z NHL. Vynikající bilanci si vytvořil i v +/- bodech, kde se 17 plusovými body obsadil celkově osmé místo mezi všemi hráči z celé extraligy.

Jiří má za sebou i vystoupení v dresu nejcennějším, když na přelomu mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem oblékl několikrát i dres reprezentační "18". Na účast na juniorském MS to ovšem nikdy nestačilo. I to byl možná jeden z důvodů, proč nebyl nikdy draftován. V otázkách na vývoj kariéry se usmívá. "Rád bych zůstal v Liberci, pokud o mě budou nadále stát." Ani případnému zahraničnímu angažmá by se obránce s již tradiční 10 na zádech nebránil. "Zahrát si v zahraničí je lákavé, i když by bylo těžké Liberec po tolika letech opustit." Jiří se v kondici neudržuje jen hokejovým tréninkem, rád si zajde zaplavat nebo zahrát tenis.

Michal Fikrt se narodil 6. dubna 1982 v Mostu, svou kariéru ovšem začal ve slavnějším hokejovém městě, byl jím Litvínov. K lednímu hokeji se však nedostal s pomocí někoho z příbuzných, jak bývá obvyklé, hokejovou výstroj si poprvé oblékl z vlastní iniciativy. "Ve škole v první třídě rozdávali pozvánky do náboru, zeptali se nás jestli nechceme hrát hokej, a tak jsme se s kamarádem přihlásili." Zajímavé je, že post brankáře, na němž dokázal později uspět, ho ze začátku příliš nelákal. "První dvě třídy jsme hráli všichni v útoku a pak se mě trenér zeptal, co chci hrát a já jsem řekl že golmana. Hrát jsem ho nikdy nechtěl."

Lukáš Zíb se narodil 24. února 1977. Do extraligy vstoupil tento levý obránce v sezóně 1994/95 v Českých Budějovicích. V premiérové sezoně odehrál 22 zápasů, ve kterých vstřelil tři branky. Taktéž se zúčastnil MS "18", kde svými výkony pomohl k pátému místu. I kvalitní vystoupení na tomto turnaji Zíbovi zřejmě pomohlo při draftu. Edmonton Oilers si ho vybrali brzy - celkově jako 57. hráče. Urostlý bek se vydal na zkušenou do zámoří, ale do kádru Olejářů se neprosadil a vrátil se do Budějovic.

V dresu Jihočechů působil nepřetržitě až v do sezóny 2000/2001, v jejímž průběhu se stěhoval do Zlína. Zde dohrál sezonu, ale tu další již načal v dresu Karlových Varů. V lázeňském městě odehrál 36 zápasů, po kterých odešel dohrát sezonu do finského Blues Espoo. V sezoně 2002/2003 následovalo angažmá v Německu, konkrétně v celku Schwenninger Wild Wings hrajícím 1. Bundesligu.

Z Německa se o sezonu později vydal na východ okusit slavnou ruskou ligu. Jeho novým zaměstnavatelem se stal tým Torpedo Nižnyj Novgorod. Za ten odehrál 47 zápasů, ve kterých si připsal 13 bodů za 8 branek a 5 asistencí. Sezonu však v tomto celku nedokončil, když posílil Molot Prikamje Perm v boji o postup do Superligy.

V Permu odehrál i kompletní následující ročník. Během něho se však v klubu vyskytly finanční potíže a dokonce mu hrozil zánik. Pro sezónu 2005/2006 si tak Zíbovy služby zamluvil Vitiaz Podolsk, v jehož dresu odehrál 36 zápasů s bilancí 5 kanadských bodů za 2 branky a 3 asistence.

Lukáš Zíb má za sebou i vystoupení v reprezentačním dresu. Ve 4 zápasech s připsal jeden gól.

Zajímavostí je, že Zíb je velikým kamarádem Aleše Kotalíka, který v Liberci hrál během výluky v NHL v roce 2004/2005. Oba hráči spolu každoročně trénují během letní přestávky.

Narodil se v Bratislavě, kde také hokejově vyrůstal v místním Slovanu. Ve slavném slovenském klubu prošel všemi žákovskými kategoriemi, potom pokračoval v dorostu a v juniorech. Do dospělého hokeje vstoupil v sedmnácti letech, když debutoval v dresu svého mateřského klubu, bylo to v sezoně 1995-1996. Přesto ve zmiňované sezoně hrál hlavně v juniorce, za dospělé odehrál pouhé dva zápasy. Ve dvaceti letech odešel na vojnu, rok strávil v týmu Dukla Senica. Bylo to jeho první mimo bratislavské angažmá. Po vojně hrál v Trnavě druhou ligu, ale potom se stěhoval znovu, ještě dál na východ. Oblékal dres HC Košice, v tomto týmu si také připsal na konto premiérovou trefu ve slovenské nejvyšší soutěži. V sezoně 2000-2001 se objevil v české extralize v dresu Zlína, tenkrát ještě pod názvem HC Continental Zlín. Řízného beka v následující sezoně zlákalo zahraniční angažmá, odešel do Švédska. Hrál za AIK Stockholm, s týmem bojoval i v baráži o udržení. Měl podepsanou smlouvu na jeden rok s opcí. Druhý rok ale ve Švédsku nezůstal, putoval zpět do české extraligy na sever Moravy. Do svého kádru ho získali Oceláři z Třince. Zde strávil dvě sezóny a patřil k pilířům obrany. První rok postoupil s Třincem do semifinále, ve druhém roce vypadl Třinec ve čtvrtfinále po vyrovnaném boji s pozdějším mistrem ze Zlína. Oceláři měli zájem o prodloužení smlouvy, ale nabídka slávistického manažera a trenéra Vladimíra Růžičky zněla členu širšího kádru slovenské reprezentace lákavěji. Odešel do hlavního města a navlékl se do slávistických barev. Dva roky ve Slavii znamenaly i dvojí účast v play-off. V první sezoně, kdy kádry týmů byly nabity hvězdami z NHL, podlehla Slavia v sedmizápasové bitvě Liberci, v nedávno skončené sezoně se Slavia probila až do finále. V něm ale nestačila na svého tradičního rivala ze Sparty. Boris Žabka není nikterak excelentní střelec, ale před vlastní brankou umí pořádně "přitvrdit muziku" a soupeřovým útočníkům tak znepříjemnit život. V Liberci podepsal smlouvu na dva roky.

S hokejem začal robustní útočník na Moravě, v Třebíči. U jeho začátků stál, jako ve většině případů otec. "Zpočátku jsem bruslil na rybníku a potom na veřejném bruslení. S opravdovým hokejem jsem začal někdy v šesti, nebo sedmi letech, kdy mne táta, mimochodem hokejový fanatik, dovedl na zimní stadion v Třebíči," zavzpomínal Leoš Čermák. V době hokejových začátků se o libereckého útočníka "otřely" i další sporty, například fotbal, ale hokej vítězil a také zvítězil na celé čáře. Poměrně dlouho byla hokejovým domovem Leoše Čermáka Horácká Slavia Třebíč. "Už od základní školy jsem chodil do hokejové třídy. Musím říci, že v Třebíči byly podmínky pro mládež velmi dobré, pracovalo se tam kvalitně, měli jsme dobré trenéry i slušné zázemí. Já jsem v Třebíči hrál s vyjímkou jedné sezóny, kdy jsem hostoval v juniorské extralize ve Slavii Praha až do dvaceti let," podotkl Leoš Čermák.

Do velkého hokeje pomohl Leoši Čermákovi trenér Šindel. Znal ho z působení v Třebíči, kde sám nějaký čas trénoval, takže si ho vytáhl nejen na zmíněný "juniorský" rok do Slavie, ale společně s Vladimírem Růžičkou ho sledoval i v sezóně 1999-2000, kdy hrála Třebíč play-off 1. ligy. Poté následoval přestup do Slavie Praha, do extraligy. Hned v první sezóně v Praze si Leoš Čermák zahrál i extraligové play-off. Svého největšího úspěchu v dosavadní kariéře ale dosáhl nikoliv se Slavií, ale ve Vítkovicích a to v sezóně 2001-2002. "Byl jsem vytrejdován za Josefa Štrauba, vedení Slavie chtělo oživit tým. Mne to paradoxně pomohlo ještě více. Dostal jsem se totiž do týmu, který podával vynikající výkony, dělali jsme dlouhé šňůry vítězství. Všechno gradovalo v play-off, kde jsme prohráli až ve finále se Spartou.," zhodnotil titul vicemistra extraligy Leoš Čermák. V sezóně 2002-2003 si slávistický útočník vyzkoušel ruské angažmá, ale po roce se vrátil do extraligy, do Slavie. V následujícím roce zde ale odehrál jen 12 utkání a poté začal psát svoji "Tygří" historii. "Ve Slavii Praha jsou hráči pod velikým tlakem, stačí, když se člověku nevede dva, nebo tři zápasy a už se mluví o trejdu. Je to psychicky dost náročné. V tomto směru je Liberec klidnější. Ne že by tu nebyl na hráče tlak, nebo nezáleželo na výsledcích, to rozhodně ne, ale přeci jen, ten přístup je jiný, klidnější. Také mám více volnosti, trenér mne nabádá, abych hrál s pukem, takže přišly i nějaké góly," rekapituloval Leoš Čermák.

Leoš je bojovník a jde za každým byť zdánlivě ztraceným pukem a pokud se mu ho podaří získat, je velmi nebezpečný. Jeho předností je velmi dobrá technická vybavenost, síla a již zmiňovaný důraz. Své schopnosti předvedl naplno v sezóně 2004/2005, kdy patřil k nejproduktivnějším hráčům hráčů Bílých Tygrů. Výborně hrál i v play off, bohužel ho v zápase semifinále s Pardubicemi zranil nešikovným faulem hokejkou protihráč Koukal a pro Leoše sezóna po vážném zranění oka skončila. aktualizace Jan rachota - říjen 2005

Antonín Dušek se narodil 8. dubna 1986. K hokeji ho přivedl, tak jako většinu začínajících hokejistů, otec. "Byly mi asi tři roky, když mě táta dovedl ve Světlé nad Sázavou na zimní stadión. Zde jsem si prošel těmi úplnými hokejovými začátky." Otec stál i za přechodem talentovaného útočníka do nedalekého Havlíčkova Brodu, který následoval v šesté třídě základní školy. "Začal jsem tam chodit do sportovní hokejové třídy a vydržel až do osmé třídy, kdy jsem přešel do dorostu. Na střední školu jsem šel sice do Jihlavy, ale s hokejem jsem pokračoval v Brodě. Tam nezapomenu na trenéra Kraučuka, který byl sice hodně přísný, ale možná i proto jsme pod ním měli úspěchy." Poté již v roce 2002 následoval přesun do Liberce, i když o útočníka měla ještě zájem Dukla Jihlava. "Byl jsem v Dukle na týdenní zkoušce, kde jsem uspěl. Pak však přišel zájem Liberce a nakonec jsem se rozhodl pro Tygry. Rozhodlo zejména zázemí a podmínky, které jsou v Liberci na špičkové úrovni." Pod Ještěd přišel Antonín v době, kdy mládeži vládl pevnou rukou trenér Čermák. "Hodně mi pomohl, stejně jako Petr Buben v juniorce. Ten mi v mém prvním roce v juniorce dal hodně prostoru na ledě."

Antonín je všestranným sportovcem, vždyť v mládí ho to krom k ledu táhlo ještě na fotbalový pažit a tenisovou antuku. "Hrál jsem fotbal až do dvanácti, pak jsem musel přestat, protože jsem to všechno již nestíhal. Začínal jsem v bráně a později jsem se přesunul na hrot." Volba prioritního sportu však nevydržela Tondovi dlouho, neboť brzy začal hrát již zmíněný tenis. "Hrál jsem okresní soutěž za Ledeč, ale probíhalo to tím způsobem, že jsem netrénoval, ale pouze chodil na zápasy. Tamní funkcionáři mě viděli na kurtech s tátou a zeptali se, zda bych za ně nehrál. Plácli jsme si a já i přes tento způsob držel dobrou bilanci, kdy jsem za celou dobu snad pouze dvakrát prohrál." Již brzy však v Tondově srdci začal naplno bodovat hokej a s ním jdou v ruku v ruce hokejové idoly či vzory. "Já snad ani žádný vzor nemám. Sleduji mezinárodní scénu a pokud mě někdo zaujme, snažím si z něj něco vzít."

Přestup mezi muže přišel v sezóně 2005/06, kdy Antonín vyzkoušel prvoligovou scénu v dresu Berouna. "Byl jsem za tu šanci rád, bohužel mi ji zkazilo zranění. Odehrál jsem asi čtyři zápasy v 1. lize a dvanáct za juniory, když přišlo vážné zranění. Zlomil jsem si klíční kost, a hned po návratu jsem si ji zlomil znova. Byl jsem tak třičtvrtě roku mimo hru a možná díky tomu přišel o šampionát "20". Byl jsem totiž na všech předchozích srazech, ale pak přišlo zmíněné zranění."

Před sezónou 2006/07 dostal i přesto šikovný forvard šanci od trenéra Palečka v letní přípravě a protože nezklamal, zařadil se mezi kandidáty širšího kádru. Poprvé přeskočil extraligové mantinely ve 12. kole na Spartě. "Před zápasem jsem byl nervózní, ale jakmile jsem skočil na led, tak to ze mě spadlo. Navíc se vyhrálo a já tak mohu říci, že extraligovou premiéru jsem měl úspěšnou." Kromě startů za Liberec však také bývalý mládežnický reprezentant působí v prvoligovém Berouně. "Ve svém věku potřebuji hlavně hrát, a to se mi daří."

Mladý útočník nepostrádá sebekritiku a ví, že pokud chce hrát pravidelně extraligu, musí na sobě dále pracovat. "Chtěl bych se tady v budoucnu prosadit trvale do áčka, takže musím makat. Ve všem mám rezervy, ale nejvíce musím zlepšit střelbu."

Za svou krátkou kariéru stihl Antonín již několik úspěchů. "Rozhodně považuji za úspěch, že jsem se dostal do mládežnických reprezentačních výběrů a nesmím zapomenout na třetí místo juniorů v předminulé sezóně. Chtěli jsme sice do finále, ale i tak to byl úspěch."

Hlavním koníčkem sympatického "Tonyho" je "překvapivě" znovu sport, zejména tenis, fotbal a squash.

Jeho kariéra začala na jabloneckém zimním stadionu, kde ho k hokeji přivedl otec. "Bruslit jsem začal brzy, bylo mi asi tři a půl roku. K hokeji mne přivedl táta, byl také mým trenérem až do deváté třídy. Všechny žákovské kategorie až do zmiňované devítky jsem hrál za Jablonec. Až s přechodem do dorostu jsem přestoupil do Liberce. Tady mi v začátcích hodně pomohl trenér Čermák," zavzpomínal Tomáš Klimenta. "V Liberci jsem začal v patnácti hrát extraligu dorostu, o rok později už jsem zkusil na pár zápasů i juniorskou extraligu. Naplno jsem se ale do kádru prosadil až v dalším roce, bylo mi osmnáct. Když Bílí Tygři postoupili do extraligy, tak jsem před sebou měl další cíl, zahrát si extraligu. Splnilo se mi to v sezóně 2002-03, první zápas jsem hrál proti Pardubicím."

Další vývoj kariéry je u Tomáše spjat s Libercem a Berounem. "V sezóně 2003/2004 jsem ještě docela dost hrál za juniorku, navíc už jsem hrával 1. ligu dospělých v Berouně. K tomu jsem si zahrál i v extralize za Bílé Tygry, dohromady to byla pěkná porce zápasů. Bylo jich více než sedmdesát. Ale jsem rád, že hodně hraji, každý zápas je obrovská zkušenost, zvlášť v áčku Bílých Tygrů".

Před sezónou 2004/2005 měl mladý forvard skvělou letní přípravu, na dres "A"týmu Bílých Tygrů vyztuženého hráči z NHL to však nestačilo. Před sezónou tak odešel na hostování do Berouna, kde měl vynikající pověst již z loňské sezóny. Ale jelikož marodka Bílých Tygrů byla v této sezóně opravdu hrozivá, přeci jen si za Bílé Tygry zahrál. A nezklamal. Převážně jako člen čtvrté formace se pral o každý kotouč a svou šikovností motal hlavy extraligových beků.

Pro další kariéru má Tomáš jasně stanovené cíle. "Nebyl jsem nikým draftovaný, takže o NHL nepřemýšlím. Můj cíl je hrát pravidelně extraligu. Potřebuji hlavně zdraví a také trochu štěstí. Tomuhle cíli se snažím jít naproti," uzavřel talentovaný útočník.

Lukáš Pabiška je odchovancem Liberce. Narodil se 24. února 1984. Mladý útočník prošel ve městě pod Ještědem postupně všemi mládežnickými kategoriemi. Od prvních hokejových krůčků bylo zřejmé, že mu sudičky nadělily dostatek talentu. K hokeji ho přivedli rodiče. "V pěti letech se mnou začali chodit na stadion, kde jsme tehdy pod vedením pana Adamce začínali." Lukáš se pokoušel i o fotbalovou dráhu. "Fotbal mě baví a docela mi i šel. Pak toho však už dohromady se školou bylo moc a nešlo to skloubit dohromady. A já si vybral hokej. Možná to bylo i proto, že hokej jsem hrál od pěti a fotbal až od desíti." Tak jako mnoho hokejistů se z počátku stavěl do brány. "V bráně mě to omrzelo ve chvíli, když začaly být rány od spoluhráčů moc tvrdé. Vyrůstali jsme s Borou Jechem, on byl takový víc narostlejší, měl víc síly než všichni ostatní a při jeho ranách se gólmani stavěli mimo branku, aby je netrefoval. Tam se to tehdy asi zlomilo a stal jsem se útočníkem."

Z trenérů nejvíce vzpomíná na pana Čermáka. "V patnácti nebo šestnácti si mě kolem Vánoc vytáhl, tehdy ještě dorostenci hráli první ligu. Hrál jsem s kluky o čtyři až pět let staršími, to mi hodně pomohlo. Následně mě trénoval i v juniorech.." Pabiška nezapomněl ani na trenéra Jandače, který mu dal poprvé šanci v "A" týmu Bílých Tygrů. "Vytáhl mě do "A"mužstva s tím, že jsem odehrál nejprve 2 zápasy v první lize a pak za rok dokonce okolo 16 zápasů v extralize. V té první lize jsem naskočil do play off proti Kadani, pak jsem hrál poslední zápas proti Kladnu." Pabiška hrál převážně ve čtvrté lajně, ale i to bylo úspěchem. "Když Liberec postoupil do extraligy, začalo se rázem obměňovat celý mančaft. Každý klub, který postoupí z první ligy do extraligy, chce posílit, aby v následující sezóně nespadl. Začali se vyměňovat a rozprodávat hráči. Mančaft se obměnil, ale naše mladá lajna zůstala na letní přípravu a během sezóny jsme odehráli pár zápasů jako čtvrtá lajna. Když začínalo jít do bojů o záchranu a bylo potřeba udělat nějaké body, šli jsme pak do první ligy do Berouna. První liga byla dobrá v tom, že Beroun hrál nahoře a dobře ." V následující sezóně 2003/2004 absolvoval Lukáš pořádnou porci zápasů. V extralize odehrál dalších šestnáct zápasů za Bílé Tygry. V nich si připsal další dvě extraligové asistence. K tomu byl na hostování v týmu Berounských Medvědů v první hokejové lize. Beroun došel až do finále play-off proti Jihlavě. To však již Pabiška nehrál. "Od půlky sezóny jsem byl zraněný, měl jsem zlomenou čelist. Takže sezóna pro mě byla tak trochu napůl, to nejdůležitější jsem vlastně nestihl."Aby byl výčet úplný, v sedmnácti zápasech výrazně pomohl juniorskému týmu Bílých Tygrů až do play-off juniorské extraligy. V sezóně 2004/2005 působil převážně v Berouně. "Na začátku to pro mě nebylo úplně růžové, začal jsem ve čtvrté lajně a moc se mi nedařilo. Pan Vejvoda mi však dal naštěstí víc šancí a sezónu jsem končil v play off ve druhé lajně s Vencou Eiseltem a Kliměnťákem a to už bylo super."

Nesporný talent neunikl ani zraku stavitelům mládežnických reprezentací. Od sedmnácti až do dvaceti jezdil téměř na všechny reprezentační srazy. V roce 2002 se zúčastnil Mistrovství světa "18" na Slovensku, kde se svými výkony také přičinil o bronzovou medaili. "To byl můj dosavadní největší zážitek."Reprezentační pozvánky mu však nepřestaly chodit ani po dovršení osmnácti let, jen už byly do výběru do dvaceti let. A tak se jméno Pabiška dokonce objevilo v širší nominaci na MS juniorů v roce 2003. "Na MS jsem se nakonec nepodíval, před MS přijelo na soustředění 10 hráčů ze zámoří a na ty z české extraligy a první ligy se nedostalo."

Mezi koníčky talentovaného "Pabindy" patří fotbal a tenis. Rád se také pobaví s přáteli. "Jsem takový pohodář, rád zajdu s kluky na pivo. Mám rád okolo sebe lidi z týmu, rád se bavím. Je to taková rehabilitace, aby člověk nemyslel jen na ten hokej."

Odchovancem mladoboleslavského hokeje je Václav Pletka. Narodil se 8. června 1979 právě v Mladé Boleslavi, kde se i poprvé postavil na brusle. Nejprve si však okusil i fotbalové kopačky, které však asi po týdnu vyměnil za boty s noži. K hokeji ho přivedl společně děda s tátou: "K hokeji mě přivedl děda, který dělal hlavního pořadatele na mladoboleslavském zimním stadionu a tak jsem se tam dost často chodil dívat. Kromě dědy mě ovlivnil hodně i táta, který chytal extraligu za Kladno." Už odmalička se ve Vaškovi projevovaly útočné pudy a proto už tehdy začínal v útoku: "Odmalička jsem byl útočníkem, akorát pravým. Nalevo jsem se posunul až v Třinci za pana Hadamczika"

Do kategorie mužů vlétl tenkrát ještě 18-ti letý Vašek jako uragán. V Mladé Boleslavi příležitostí příliš nedostal, proto využil nabídky Třince, kam přestoupil zejm. díky panu Hadamczikovi: "V Třinci jsem hned od začátku naskočil do extraligy, navíc okamžitě do první lajny, takže to byla má určitě nejlepší léta kariéry. Cítil jsem zejm. velkou důvěru pana Hadamczika." I proto mu začali chodit pozvánky do reprezentace a to jak juniorské, tak i seniorské. Díky svým výkonům si dokonce řekl i o reprezentační dres na MS 20 v Kanadě, které se však hráčům s lvíčkem na prsou nepovedlo a skončili až osmí.

Dva vynikající roky v Třinci poslaly Vaška za oceán. Zde mu však příliš pšenka nekvetla. Během 2 let, co v USA strávil, se potloukal po nižších soutěžích ve farmářském klubu Philadelphia Phantoms. Možnost zahrát si nejslavnější ligu světa přišla jen jednou v sezóně 2001-2002, ale i to Václav řadí mezi své největší úspěchy v kariéře. Sám k této anabázi poznamenává: "Byla to především obrovská zkušenost. Hrát NHL je hodně o štěstí a také přízni trenéra. Já ani jedno z toho neměl, proto jsem odehrál pouze jeden zápas, přesto je to jeden z největších momentů mé kariéry."

Po této hořké zkušenosti se vrátil zpět do Třince, kde odehrál velmi dobré 3 sezóny, v druhé polovině té poslední potom také pomáhal Českým Budějovicím při úspěšném pokusu o postup mezi domácí hokejovou elitu. Do Třince se však z Českých Budějovic už nevrátil, jelikož přišla velmi lukrativní nabídka z Dynama Moskva: "Byla to velmi lukrativní nabídka, která se prostě neodmítá. Navíc jsem chtěl také zkusit zahraniční angažmá." Ruská anabáze však nebyla podle Vaškových představ: "Klub se dostal do finančních problémů, celé dva měsíce jsem nedostal zaplaceno a tak jsme začali s manažerem hledat jiné varianty. Nakonec se ozval s nejlepší nabídkou Liberec a já se jí rozhodl přijmout"

Díky tomu můžeme Vaška od roku 2006 vídat v dresu Bílých Tygrů a všichni si dozajista budeme přát, aby v něm vydržel co nejdéle.

Hokejová kariéra Jana Plodka je až na několik zápasů spjata s libereckým hokejem. Nejprve to byl Stadion Liberec, poté Bílí Tygři Liberec. Hokejistovi začátky poznamenal jako ve většině případů otec. "K hokeji mne i mého bratra přivedl táta. Sám hrál, chytal, takže nás bral na stadion už poměrně záhy. Brzy jsme bruslili, ale táta moc nespěchal s tím opravdovým začátkem. Ale pamatuji si, že když jsme s bráchou chodili do druhé třídy, tak jsme domů přinesli náborový leták a rodiče jsme přesvědčili, že chceme na hokej už začít chodit. V polovině druhé třídy jsme tedy začali chodit do hokejového klubu a od třetí třídy jsme potom nastoupili do hokejové třídy na Základní škole U Školy," zavzpomínal útočník Bílých Tygrů. A hned od začátku se do toho opřel tak, že na nic jiného nebyl čas. "Jasně že jsme zkoušeli i jiné sporty, ale už jen jako koníčka a pro zpestření, hlavní prioritou byl hokej." Cílevědomost se vyplatila, během kariéry odehrál Jan Plodek dva zápasy v Benátkách a dva zápasy v Děčíně, jinak stále oblékal liberecký dres. "V Benátkách a Děčíně to bylo hlavně proto, že jsem byl mladý a potřeboval jsem hrát, takže jsem jel jinam. Jinak jsem jinde nehrál, a ani po tom nějak zvlášť netoužím. Ale abych se udržel v Liberci, v kádru Bílých Tygrů, to záleží a bude záležet jen na mne, na mých výkonech," poznamenal k otázce angažmá Jan Plodek.

Když má krátce bilancovat dosavadní kariéru, odpovídá. "Velmi dobrou sezónu jsem měl v roce 2000-2001, to jsem hrál hodně, v soutěži jsme skončili druzí. Zlomová pro mne ale byla sezóna následující, tedy 2001-2002, kdy jsme vybojovali extraligu. Trenér Jandač mi hodně věřil a dával mi dost příležitostí na ledě, to bylo super. Stejně tak to bylo v první extraligové sezóně, to jsem taky hrál hodně. I přestože byl kádr pro sezónu 2004/2005 doplněný hráči z NHL, dokázal se v něm Jan Plodek udržet. Většinu zápasů odehrál v nepopulární čtvrté lajně, která mnoho prostoru na ledě nedostává, i přesto se však dokázal se prosazovat. Ve dvojici s Janem Víškem ukazovali soupeřům svou mladickou dravost a chuť hrát, dokázali si vytvořit šance i proti silným klubů, a tak se dá pro budoucnost očekávat, že v nich v budoucnu budou bojovníci a hvězdy.

K hokeji patří i nerozlučné dvojice, či trojice a letité přátelství. Historie takových případů zná dost. V současné době, kdy hráči mnohem častěji mění dres, už to není takové. "Tady v Liberci je dobrá parta, všechno je v pohodě. Já samozřejmě nejvíce a nejlépe znám kluky z Liberce, tedy Moravce, Holuba, ale dá se říci, že dlouho už je tu i Pavel Falta, nebo Patrik Rozsíval. Ale jinak vyjdu s každým, v tomhle v liberecké kabině opravdu není žádný problém," uzavřel Jan Plodek.

Odchovanec pardubického hokeje se narodil 11. června 1973 v Pardubicích. K hokeji ho přivedl v šesti letech jeden z kamarádů. Až do čtrnácti let kombinoval hokej s fotbalem, poté se však definitivně rozhodl pro nejrychlejší kolektivní hru. Jeho hokejové krůčky však nebyly odjakživa spojeny s útočením a tréninkem zakončování, až do sedmnácti let hrával v obraně. Odtud se poté přesunul na post bránícího levého křídla. V Pardubicích postupně procházel všemi hokejovými kategoriemi. V dorostu přišlo rozhodování, co dál a Procházka s hokejem málem skončil. "Nebyl jsem nikdy extra velký, navíc u mě nebyl hokej vždy na prvním místě. Věnoval jsem se hodně i dalším sportům. Změna přišla v juniorech, kdy jsem poprvé nakoukl do nejvyšší soutěže." Dodnes si vzpomene na některé z mládežnických trenérů. "V žáčcích mi dal hodně Zdeněk Joudal s panem Dopitou a později pan Prýl." Hokejové vzory nikdy Procházka moc nevyhledával. "Vzor jsem v hokeji nikdy neměl. Spíše jsem některé hráče sledoval a snažil jsem se z jejich hry okoukat to nejlepší. Líbilo se mi například bruslení Oty Janeckého nebo Jirky Šejby."

První utkání mezi dospělými absolvoval technicky vyspělý bruslař v sezóně 1991/92. "Šanci mi dal tehdejší trenér Franěk. Naskočil jsem tenkrát na jednu třetinu v Trenčíně." Hned v dalším roce se již natrvalo prosadil do "A" týmu. V něm si dokonce vyzkoušel chuť finálových bojů, Pardubice však podlehly Olomouci. "To byl až dosud můj největší hokejový úspěch." V dalších letech nastala pro "Perníkáře" krutá léta. Střídali se trenéři, klub s bílým koněm ve znaku se potácel až u samého dna extraligové tabulky. Od sestupu jej napoprvé zachránilo rozšíření soutěže, v roce následujícím pak musel hájit svou příslušnost k české elitě až v baráži. V ní se poprvé Procházka setkal s Josefem Palečkem, který byl povolán k záchraně pardubického týmu. Tým soutěž zachránil a na trenérském postu se k Palečkovi připojil Miloš Říha. Hra pardubického souboru šla pod jeho vedením nahoru a tým třikrát po sobě nechyběl v play-off. Na tuto dobu Procházka rád vzpomíná. "V Pardubicích se tehdy vytvořila výjimečná parta s řadou vynikajících hokejistů. V klubu byli tehdy téměř všichni odchovanci. Mohli jsme si tak často lézt na nervy, opak byl ale pravdou. Nikoho bych neupřednostňoval, dobře jsme si ale rozuměli s Ríšou Králem a Markem Zadinou," připomíná si své úspěšné sezóny, v nichž nastřádal vždy alespoň šedesát bodů. Pardubice šlapaly a na stadión se začali vracet fanoušci. Začala se vytvářet silná komunita pardubických fandů, která trvá až dodnes. "Myslím, že za změnou stál hlavně Miloš Říha s manažerem Kusým. V Pardubicích se krom hokeje hraje ještě extraligový basket, občas se chodí ještě na koně a dráhu. To je ale tak jednou do roka. Hokej je ve městě něco jako kulturní svátek." Populární "Stanďák" zažíval vlnu euforie na vlastní kůži až do roku 2001. V tomto roce tým až do období olympijské přestávky bojoval se Spartou o vedoucí místo v tabulce, poté však přišel značný útlum, který vyvrcholil ke konci základní části. I tento fakt naznačoval, že s týmem není něco v pořádku. Vyřazení hned ve čtvrtfinále Slavií bylo obrovským zklamáním. Dny Stanislava Procházky v městě perníku byly sečteny.

Útočník mohl zamířit do Ruska, zvolil ale variantu bližšího Liberce. "Moje první sezóna v Liberci nebyla dobrá. Byla první po přestupu, zvykal jsem si v Liberci a měl jsem tehdy také osobní problémy." Pod Ještědem se moc neohřál, vedení ho vyměnilo za obránce Gřegořka do Českých Budějovic. "Vzal jsem to tehdy normálně. Hokej je moje práce, v Budějovicích jsem si nakonec zahrál i play-off, takže po sezóně převažovala spokojenost." Na jaře pak absolvoval operaci menisku, letní přípravy se však zúčastnil naplno. V následující sezóně pod Ještědem byl již Procházka na ledě pořádně vidět. "Postupně jsem si tu zvykl, líbí se mi tu. V týmu vládne pohoda, vytvořila se dobrá parta. Z mé strany panuje spokojenost a rád bych v Liberci zůstal i v následujících sezónách."

Hra Stanislava Procházky je mezi trenéry velmi ceněná a byla také jedním z důvodů hostování v pardubickém týmu v závěru sezóny 2003/2004. Pardubice v touze vybojovat extraligový titul angažovaly na vyřazovací boje několik posil, přičemž pro perfektně zvládnutou úlohu bránícího levého křídla padla volba i na Procházku. "Díky tomu, že jsem v mládí hrál na postu obránce, mám oproti jiným bránícím útočníkům drobnou výhodu. V člověku například bruslení po zadu prostě zůstane, mám to nadosmrti zafixované v hlavě." Mezi další přednosti útočníka s tradiční dvacítkou na dresu patří i dokonale zvládnuté čtení hry.

Ani v ročníku 2004/2005 plném hráčů z NHL se Stanislav Procházka neztratil. Na konci základní části měl stejný počet bodů za góly a asistence, u obojího se účet zastavil na čísle 11, což ho řadilo na pátou příčku tabulky klubových statistik. Slova o cennosti Procházky jako bránícího křídla již byla vyřčena, ale play off 2004/2005 je opět bohatě potvrdilo.

Ve volném čase se pardubický Bílý Tygr rád prohání na svazích, vztah k horám má již od dětství. "Jezdili jsme s kamarády často do hor na lyže nebo do skal. To mi vydrželo až dodnes. Dokážu se u toho plně odreagovat, člověk se musí koncentrovat na sebe a parťáka, chyba se neodpouští, a já rád spoléhám sám na sebe. Kromě toho se rád "kochám", jedu třeba na kole a jen tak koukám kolem sebe."

Hokejový cestovatel Petr Šachl se narodil 2. prosince 1977 v Jindřichově Hradci. K nehrychlejší kolektivní hře ho přivedl otec. "Na brusle mě poprvé postavil, když mi byly tři roky. Hokej jsem však začal hrát až když mi bylo pět." Od malička byla nejrychlejší kolektivní hra na světě pro něho jasnou volbou. "Hokej jsem miloval, nebylo vůbec co řešit." Říká se, že hokejoví trenéři by se neměli jednotlivě vyzdvihovat, každý totiž zanechá na svých svěřencích nějakou stopu. "Souhlasím, že každý trenér mi dal něco, ale rád bych vzpomenul na Kanaďana Davea Allisona, který mě vedl tři roky v Americe. Ten mi hodně pomohl, hodně mě naučil a má velkou zásluhu, že jsem, tam kde jsem." Snad každý začínající hokejista má svůj vzor. "Já snad ani vzor neměl. Když jsem vyrůstal, slyšel jsem o hráčích jako jsou Wayne Gretzky, Mario Lemiux, všichni o nich mluvili. A vzor nemám ani teď. Já si spíš vážím těch hráčů, kteří začínali od nuly a dostali se nahoru svou pílí a vůlí. V tomto směru bych vyzvednul Vencu Prospala, který začínal také od nuly, když ho v Budějovicích dá se říci vykopli, protože byl neperspektivní. A kde je teď - je to jeden z nejlepších hráčů na světě."

Atmosféru hokejové extraligy poprvé vyzkoušel dravý útočník v sezóně 1995/1996. "Rád na to vzpomínám. Naskočil jsem do play off, tehdy Budějovice hrály se Slavií. Pan Caldr si mě vytáhl do "A" a dal mi první šanci mezi dospělými. Dal mi příležitost i v další sezóně, rád na něho vzpomínám." Angažmá v Českých Budějovicích však nebylo jen růžové. "Ze začátku jsem byl nadšený, podepsal jsem svoji první profesionální smlouvu, to si každý hned začne představovat, že tím vstoupil do toho velkého hokeje. To je však velký omyl. Lidé, kteří tehdy u vedení hokeje v Budějovicích byli, mě však z toho rychle vyléčili. Nebudu jmenovat, ale bylo to velké vystřízlivění." Po angažmá v Českých Budějovicích následoval odchod do zámoří. "V té době se ještě hrálo na tři pětky, ta čtvrtá do zápasu zasahovala velmi sporadicky. Deset minut za zápas ve třetí třetině nemělo smysl, uvědomil jsem si, že pro můj vývoj bude lepší, když udělám nějakou změnu. První národní se mi hrát nechtělo, proto jsem odešel do Ameriky hrát juniorskou soutěž. Teď toho zpětně i lituji, protože myslím, že jsem mohl udělat i lepší rozhodnutí." Po sezóně přišel návrat do Čech. "Hrál jsem rok na střídavý start z Budějovic extraligu v Jindřichově Hradci. Po sezóně jsem měl neshody s manažerem, sebral jsem se a odjel do Ameriky. Ale jelikož tam platila smlouva mezi IHAF a tou americkou asociací, nemohl jsem tam hrát žádnou jinou soutěž - ani faremní, ani NHL, pokud ten klub nedal souhlas. Proto jsem šel hrát do United Hockey League, kde jsem potkal již zmiňovaného Davea Alissona." Po návratu do Evropy zamířil dravý útočník do Finska, kde strávil dvě a půl sezóny. "V té první jsem toho moc neodehrál, v říjnu jsem se zranil, měl jsem problémy se zády. Ty trvaly až do konce sezóny. Poté jsem podepsal smlouvu se SaiPou. Tam jsem byl velmi spokojený, až do doby, než jsem si uvědomil, že pro mě bude lepší, zkusit si v sezóně zahrát třeba i play off." Proto následoval přesun do Švédska. "Přišla nabídka z Brynäs IF, s tím, že jim pomůžu v bojích o záchranu. Tam se to hraje trochu jiným stylem než u nás, je to velmi prestižní. Hraje se to na způsob takové miniligy. Protáhl jsem si sezónu, bylo to perfektní a hrozně rád na to vzpomínám. Považuji to za jeden z největších úspěchů mé kariéry."

Před sezónou 2005/2006 se Petr Šachl upsal Liberci. "Bylo to hodně rychlé rozhodnutí. Jednal jsem hodně se Švédskem a Finskem, českou extraligu jsem nebral. Moje priorita byla taková, že do Čech nepůjdu. Pak se však pan Jech zkontaktoval s mým agentem a přišla nabídka. Jelikož manželka je v jiném stavu, tak jsem o tom chvíli přemýšlel a došel jsem k názoru, že bude opravdu lepší, když budu hrát tady. Zájem Liberce mě ohromně potěšil."

Za kariéru toho již stihl Šachl opravdu hodně. Proto není divu, že na otázku na jeho dosavadní nejvýznamnější okamžik kariéry odpovídá: "Těch okamžiků bylo hodně. Patří mezi ně třeba to, že jsem mohl hrát za nároďák, nebo již zmíněný úspěch ve Švédsku." Trenéři si důrazného útočníka cení zejména pro jeho univerzálnost. "Mohu hrát prakticky cokoliv kromě brankáře a obránce. I když v obraně jsem také v juniorech hrával…"

Šachl má za sebou vystoupení v dresu nejcennějším, hrál za reprezentaci do "20" let a dostal se i do kádru "A". "Zúčastnil jsem se Švédských her, kde jsem si odbyl premiéru v "A" reprezentace." Má za sebou i draft. V roce 1996 ho draftovali New York Islanders jako 128. v pořadí. "Později mě vyměnili do Nashvillu. S nimi jsem podepsal kontrakt. Myšlenky na NHL stále mám, ale nechci tam jít za každou cenu. Vím, jak to tam chodí, když člověk nepodepíše jednocestnou smlouvu. Hlavní je cítit, že o vás ten klub NHL stojí. Protože jinak s vámi tak zametou…Není tam pak nic jistého a jít hrát na farmu, kde budete hrát 80 zápasů základní části plus další v play off, to ne. Cestování je tam hodně náročné. Můj názor je, že je to spíše pro mladé kluky. Ať si to každý vyzkouší a udělá si obrázek sám. "

Mezi Šachlovy koníčky patří sport. "Je to hlavně tenis, plážový volejbal a jízda na kole. Kolo, to já mám rád, jezdím opravdu hodně." Jak přišel Petr Šachl k přezdíve "Sáč"? "Tu jsem si přivezl s sebou z Ameriky," dodává liberecký pohodář.

Libereckým odchovancem je mladý útočník Tygrů Jan Víšek. Narodil se 12. 6. 1981 v Liberci. Rodiče vedli Honzu od útlého věku ke sportu a jelikož hrál hokej také jeho starší bratr, bylo o volbě rozhodnuto. "Rodiče mě přihlásili do hokejové přípravky. S bruslením jsem začal současně s nástupem do školy. Chodil jsem do tradiční školy hokejistů - školy U Školy." Útočník postupně prošel v Liberci všemi mládežnickými kategoriemi. Honza dodnes vzpomíná na některé své trenéry. "Až do osmé třídy mě vedl Milan Trégl, později mě hodně ovlivnil trenér Čermák." Ve dvaceti v sezóně 2001/2002 poprvé nakoukl do "A" týmu, když mu dal šanci tehdejší trenér Liberce Josef Jandač. "Ten mi v mojí kariéře hodně pomohl. Nesmím však zapomenout na dalšího skvělého trenéra, pana Vejvodu z Berouna."

Na otázku, zda chtěl být vždy útočníkem odpovídá. "Párkrát jsem si zkusil stoupnout do brány ,tam mě to ale moc nechytilo. Vždy mě to více táhlo do útoku." Snad každý malý hokejista se touží jednou vyrovnat svému idolu. "Já jsem vzory nikdy neměl, až v poslední době se mi líbí hra Petra Čajánka. Je šikovný a skvěle bruslí." Jak již byla řeč, Honza poprvé nakoukl do soutěže dospělých v sezóně 2001/2002, kdy si zahrál dokonce i ve vítězné baráži. "To byl skvělý zážitek, jeden z mých zatím největších úspěchů."

V první sezóně po postupu odehrál v extralize 22 zápasů, ve kterých si ovšem nepřipsal ani bod. Současně však působil na střídavý start v dresu jabloneckých Vlků v druhé lize, kde se mu dařilo o poznání lépe. V sezóně 2003/2004 působil v první lize v týmu Berounských Medvědů. "Sezóna nám vyšla skvěle, dokráčeli jsme až do finále první ligy, kde jsme se střetli s Jihlavou." Stihl ovšem odehrát i 7 zápasů v extralize za Liberec, v jednom z nich si dokonce připsal premiérovou branku v české nejvyšší soutěži. K ní přidal jednu asistenci a sezónu zakončil s dvěma kanadskými body ze sedmi zápasů.

V sezóně 2004/2005 se stal mladý útočník jedním z největších překvapení. Možná ani sám nečekal kolik příležitostí v sezóně okořeněné hráči z NHL dostane. Trochu tomu napomohla i rozsáhlá marodka, ale rozhodně k tomu přispěly hlavně schopnosti šikovného forvarda. Ten oproti loňské sezóně prošel velkým výkonnostním vzestupem a získal si důvěru trenéra Palečka. Sezónu odehrál převážně ve čtvrté formaci, na ledě se však rozhodně díky své dravosti neztratil. "Jsem rád, že vůbec mohu hrát extraligu. Cením si každého střídaní. V budoucnu bych chtěl zůstat v Liberci a postupně se stát stabilním hráčem základního kádru." Skromný útočník přidává své největší nedostatky. "Potřeboval bych zlepšit rychlost a střelbu."

Mezi koníčky dravého útočníka patří sport, především fotbal a tenis. Dalším hobby je pro "Višuru" sledování filmů a dříve ještě chytání ryb.